Hle, básníku u dvora, kde Láska vládne, slavík, jenž ví, že družka blízko je, pěl v extázi, až hvězda dolů padne, a děsí se, zda také zapěje. Je nákaza v tom, nevím, odkud plyne, v tom hluku, v rozkoši té divoké, jak slunce, dřív než v mdlobách dnešních hyne, z měsíce táhne hříchy hluboké. Zda stal se zločin? Křivda v onen čas, by zhanobila noční majestát? Ó slavíku, ztiš sladký, hlučný hlas, Královnu krásy nesmíš z toho kát. Je čistá, ač je němá; bledá je, a na čele jí klidná záře plaje.
